“Eastern European flavours with a Parisian jazz air”
Bringing together musicians from Turkey, Serbia and Czech Republic, bassist Tomáš Liška here draws upon a shared musicial language to present a rich palette of emotional hues.
The group’s sound is sometimes reminiscent of a Perisian café band, thanks largely to the instrumentation of accordion, violin and bass. Drums and electric guitar add textures making the music less folksy and, while mainlyinstrumental, the album contains a little singing that breaks it up nicely.
Apart from a beautifully rendered Turkish folk song, all tunes are Liška’s and display a jazz-like approach to composition.
Nikola Zarić’s accordion is a wonderfully affective accompaniment instrument and bears most of the responsibility for harmony while occasionally taking flight with a virtuosic solo.
Much of the melody is taken by Efe Turumtay on violin and betrays influences of classical, Balkan and other music from further east, while David Drůžka’s guitar solo in ‘Kalimba’ even reminds one of the playing of Ali Farka Touré.
This really is an album from many places, but its diversity never feels forced and, instead, is woven carefully into the fabric of the music.
Tom Newell
Song Lines, December 2017
Redaktor: Milan Tesař
Album Invisible Faces natočil kontrabasista a skladatel Tomáš Liška se dvěma českými spoluhráči (kytarista David Dorůžka a bubeník Kamil Slezák) a se srbsko-tureckým duem Nikola Zarić a Efe Turumtay. Pro koncertní variantu projektu, která funguje ve čtyřech, bez kytary, zvolil Liška název Invisible World Quartet, jímž odkazuje ke svému staršímu albu Invisible World.
Tomáši, tvé aktuální album Invisible Faces sice navazuje na titul Invisible World z roku 2009, ale mezitím jsi nahrával a koncertoval s mnoha jinými sestavami. Jaká tedy byla cesta k novému albu? Vnímáš je jako pokračování Invisible World, nebo jde o dva samostatné projekty?
Myslím, že platí tak trochu obojí. Poté, co jsem natočil Invisible World v triu s Davidem Dorůžkou (kytara) a Danielem di Bonaventurou (bandoneon), říkal jsem si, že v téže sestavě už další desku připravovat nebudu. Chtěl jsem si vyzkoušet další věci a zvuk, takže postupně vznikl můj kvintet Pénte a deska Bercheros Odyssey, Milokraj s Martou Töpferovou, trio s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem. Postupem času jsem však začal pomalu přemýšlet i o volném pokračování Invisible World. Za těch sedm let jsem potkal nové muzikanty, s nimiž bych si dokázal představit spolupráci, při níž bychom zachovali ducha té první desky a zároveň tam přinesli nové vlivy. Svěřil jsem se s tím vydavateli Petru Ostrouchovovi. Nějakou dobu to zrálo v našich hlavách, až to vykrystalizovalo v konkrétní představu, a tak jsme se do toho pustili.
Členy tvé nové mezinárodní skupiny jsou srbský akordeonista Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay, kteří vystupují i jako duo. Jak jsi na ně narazil?
S Nikolou Zaričem jsem se potkal na Slovensku v projektu Flamenco Experience 6, který dával dohromady kytarista Stano Kohútek. Já akordeon miluju a bylo mi jasné, že toto neskončí jen u jedné spolupráce. Logicky pak následovalo to, že mě Nikola seznámil se svým tureckým spoluhráčem Efem, kterého jsem už prostě musel do svého projektu zapojit! Asi víš, jak mám rád propojování tradic nebo etnických vlivů s moderní hrou na nástroj, a tito dva muzikanti obě tyto polohy dokonale ovládají.
Chtěl jsi od počátku psát právě pro akordeon a housle, nebo výslednou formu skladeb ovlivnili až tito konkrétní hudebníci?
Bylo to tak půl na půl. Asi tři skladby vznikly už krátce poté, co jsme natočili desku Invisible World. Měl jsem je připravené v šuplíku, ale nedošlo na ně. Ale skladby jako Bartaruga, Safran nebo Kalimba jsou inspirované až novou sestavou.
V čem je pro tebe tato srbsko-turecko-česká sestava jiná než trio na prvním albu?
Je to pro mne jako hráče především další výzva. S novými národnostmi přišly nové formy a rytmy. Musel jsem si zprvu zvykat na to, že Nikola Zarić spustí svoje národní srbské rytmy na devět dělené jinak než po třech, ale strašně mě to baví.
Měl jsi vůbec někdy blízko k balkánské nebo turecké hudbě?
Vždycky mě to fascinovalo jako každý folklor, ale nikdy jsem takové nahrávky cíleně nestudoval a nehrál.
Na album jste vedle tvé autorské tvorby zařadili tureckou lidovou píseň Bahçada Yeşil Çinar. Jak jste na ni přišli?
Asi den před natáčením, když jsme dokončovali repertoár, nám Efe řekl, že by chtěl zkusit nahrát tuto píseň. Celkem spontánně a rychle tak vzniklo aranžmá, které se myslím vydařilo. Ta píseň má v sobě strašnou sílu, mystiku a klid. Vnímám ji jako takový malý klenot na té desce.
Efe, který ji zpívá, se na pár minut stává frontmanem. Cítíš se při koncertech během této skladby jinak, než když hraješ vlastní skladby?
Vůbec ne. Necítím se jako hráč v jiné poloze. Prostě dáváme lidem v tu chvíli další přidanou hodnotu v podobě zpěvu. Náš zvuk dostává další rozměr. Efe chtěl tu skladbu nejprve nahrát jako instrumentální, ale já jsem mu navrhl, aby ji i nazpíval. Nevěřil si, ale znělo to skvěle, ostych byl zbytečný. První hlas nazpíval na druhý nebo třetí pokus, jenomže potom chtěl po nás, abychom nazpívali vokály! Do těch čtvrttónů, s nimiž operoval, nemělo vůbec smysl se pouštět. A tak šel Efe znovu do studia a dal ty zbylé hlasy napoprvé.
Zmínil jsi už další projekty, na kterých ses v poslední době podílel. Čím vším tedy v současné době hudebně žiješ?
Už několik let je páteří mých koncertů skupina Druhá tráva s Robertem Křesťanem. S ní připravujeme novou desku, i když je to vždy běh na dlouhou trať. Kromě toho se teď hodně věnuji právě skupině Invisible World. Jsme pozváni na prestižní world music festival Ritmo do Budapešti, na jazzový festival do Káhiry, v listopadu budeme mít tři koncerty v Polsku a v prosinci jedeme malé turné ve Skotsku. V tuhle chvíli už mohu potvrdit i turné v Japonsku koncem jara 2018 a jednáme i s partnerem v Jižní Koreji. Mám radost, že se otevírají cesty i do Asie. Stále máme také hodně koncertů s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem a vystupuji také se sestrami García ve skupině Kon Sira. V září jsem se pak podílel na zajímavém „visegrádském“ projektu, který sestavil skvělý maďarský perkusionista András Dés a v němž dále hrají slovenský trumpetista Oskar Török a polský kytarista Szymon Mika. Plánujeme s nimi turné po Slovinsku, Polsku, Maďarsku a Bulharsku na únor 2018. Je tedy na co se těšit.
V červenci jsi s Invisible World Quartetem vystoupil na mezinárodní konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě a podle hlasování diváků jste byli nejzajímavější ze čtrnácti účinkujících kapel. Proč ses vůbec na Crossroads hlásil?
Protože jsem tentokrát daleko víc věřil tomu, že to bude mít nějaký smysl. Z Crossroads se stává skutečně prestižní konference, na kterou jezdí zajímaví delegáti a program workshopů a přednášek je na vysoké úrovni. Dále Invisible World cítím v tuto chvíli jako svoji asi nejsilnější kapelu. Naše představy o zvuku, o tom, jak by to mělo hrát, ale i jak vypadat na pódiu, se absolutně shodují, což myslím vyzařujeme i na posluchače. A reakce publika tomu odpovídá.
Milan Tesař (Radio Proglas)
Redaktor: Pavel Víšek
Novinkou Invisible Faces, která vyšla tradičně u Animal Music, navazuje kontrabasista a skladatel Tomáš Liška po sedmi letech na autorský debut Invisible World. Album, jehož koncertní křest proběhne 7. června v pržském Jazz Docku, však vzniklo v početnějším obsazení a více je zde také reflexí lidové hudby z různých končin světa.
Na albu Invisible Faces se k debutu Invisible World odvoláváte nejenom v jeho názvu. Kdy jste se pro volné hudební pokračování rozhodl?
Ten brouk mi začal vrtat v hlavě pár měsíců předtím, než jsem Nikolu Zariće potkal. Probírali jsme na schůzce s Petrem Ostrouchovem z Animal Music věci okolo desky Fragile Bliss a naťukli i pokračování „Invisiblu“, pro které jsem měl nahozených pár nápadů, něco z tehdejší doby, tedy roku 2009, něco úplně nového. Tak jsme si říkali, že o tom budeme do budoucna uvažovat a síla slova je obrovská. Zanedlouho jsem narazil na Nikolu, který svou hrou dokáže skutečně čarovat a očarovat. Ten balkánský temperament, dokonale ovládnutý nástroj a k tomu ta obrovská duše! To mě nenechalo v klidu a kontrolky blikaly jak o závod. Chvilku jsem to v sobě nechal uzrát a potom začal pomalu celou akci plánovat.
Jak se obsazení alba formovalo? Kytarista David Dorůžka je neodmyslitelný a s bubeníkem Kamilem Slezákem hrajete ve Druhé trávě, ale na kvinteto vás doplnil ještě turecký houslista i zpěvák Efe Turumtay...
Původně jsem uvažoval spíš o triu a jenom na některé věci o kvartetu s bubnama. Ale Nikola a Efe spolu hrají také v duu a pozvali mě koncem jara do Vídně na natáčení dvou skladeb na jejich debutové album Ad Spem, kde jsem se také poprvé s Efem setkal. Po téhle „session“ se mi obraz o pokračování Invisible World poskládal do detailu. Najednou jsem věděl, že chci bicí nebo perkuse a jít s energií ven, ale zároveň zachovat hloubku a potřebuji přesně tyhle housle! Tu chvějící se paletu orientálních valér, která se podle situace vynoří a zase schová.
Nová nahrávka oproti prvotině Invisible World zabírá více doširoka. Máte nějaké kulturní preference nebo naopak limity?
Žádné limity, žádné preference. Nikdy nevím, jak nakonec věci dopadnou a kam se vydají. Naopak mě baví pozorovat ten proces vaření, kdy přinesu zpracovaný nápad, většinou harmonie, melodie, nahozenou formu a potom začneme přidávat koření. Například Kalimba se vydala směrem k Africe, Waiting For The Moment ke mě přišla odněkud ze Severní Ameriky, The First Flight pro mě zase dýchá Francií a People From Faldum je komplexnější kompozice inspirovaná pohádkou Faldum od Hermana Hesseho. A tak dále. Snažím se nelpět dogmaticky na vykonstruovaných představách a nabídnout kolegům volnost i prostor pro jejich vklad. Když se nedaří, mám v záloze původní představy a tak můžeme pokračovat. Otevře se to třeba s časem.
Pomohlo zvuku kvinteta, že David Dorůžka na aktuálním albu Autumn Tales k jazzu a vážné hudbě přibral i hudbu z Blízkého východu? Sem už vlastně patří i Turecko, které zastupuje lidová Bahçada Yeşil Çinar...
Co chystá David na svojí desku, o tom jsem se dozvěděl až když jsme byli s Invisible Faces ve studiu. Vzájemně jsme se tedy s repertoárem neinspirovali. Baladu Bahçada Yeşil Çinar jsme s Efem spontánně nazkoušeli a zaranžovali den před natáčením. Je to úžasná melodie. Má v sobě tolik křehkosti a poezie...
Mezi inspiracemi nelze přeslechnout ani tango, které je hudebním mostem mezi Středomoří a Argentinou. Ilustruje to na obalu alba i fotografie s liliemi Kala, jež pocházejí z Jižní Ameriky?
No vida! To jsem ani netušil, takže naprostá náhoda! Fotografie vyšla z výběru z portfolia jejího autora Michala Šeby. Musel jsem za ni hodně lobbovat, neboť představa producenta a grafického studia byla jiná. Nakonec jsem rád, že jsem to ustál a dívám se na cover, který má v sobě nějaké tajemství a vybízí k hledání.
Vaše první a zatím poslední album spojuje přívlastek invisible – neviditelný. Jakou má pro vás symboliku?
Začalo to neviditelným vnitřním světem, který jsem začal objevovat spolu s psaním hudby. Tehdy jsem nevěděl do čeho jdu a co se z něho vynoří. Když jsem se cíleně snažil o nějaký typ psaní, tak tyhle pokusy skončily v šuplíku a dodnes se k nim nechci vracet. Naopak ty, kde se mi podařilo zachovat nějaký poměr intuice, patří podle mého k nejsilnějším. Současná nahrávka otevírá téma neviditelných tváří nebo podob, které může náš vnitřní svět mít. Ty se mohou postupně měnit, tvarovat, rozcházet a znovu spojovat, ale hlavním účastníkem jsem stále já. Můj vnitřní svět může mít různé tváře, může jich mít dokonce mnoho, ale ve všech se stále poznávám, nacházím a také je rád pozoruji. Obecnější symboliku má pro mě slovo „invisible“ ve smyslu jakési latentnosti, tichosti, používání intuice... Zájem ve mně vyvolá osoba co toho moc nenamluví než mistr světa amoleta. Nebo situace, kde je prostor pro ticho, klid a vlastní způsob pochopení. Latentnost vybízí k pozornosti, hledání a neotupuje.
Redaktor: Daniel Vojtíšek
Kontrabasista Tomáš Liška má neuvěřitelný žánrový rozsah. Od prolnutí jazzu s elektronikou v projektu POINTS-Rataj Quintet, bluegrass a newgrass s kapelou Druhá Tráva, sefardské písně s kapelou Kon Sira nebo flamenco s Flamenco Experience 6. Přes spolupráci s Lenkou Dusilovou, Beatou Hlavenkovou, občasná turné se zahraničními bluesovými muzikanty, až po autorské projekty jako například kapelu Pente, trio Malina - Liška – Nejtek, nebo nový Invisible World Quartet, o kterém jsme mluvili také s tureckým houslistou Efe Turumtayem a srbským akordeonistou Nikolou Zarićem.
DV: Jak vznikl Invisible World Quartet?
TL: V roce 2009 jsem natočil a vydal svoji první desku Invisible World, spolu s kyraristou Davidem Dorůžkou a italským bandoneonistou Danielem di Bonaventurou. Několik let jsme hráli, potom přišly jiné projekty a aktivity a Invisible World se ocitl na vedlejší koleji. Čekal tam až do začátku roku 2016, kdy jsem potkal fenomenálního srbského akordeonistu Nikolu Zariće. Tehdy jsem začal koketovat s myšlenkou volného pokračování Invisible World. Sešli jsme se vydavatelem Petrem Ostrouchovem a bylo rozhodnuto. Přemýšlel jsem celkem dlouho o obsazení a rozhodl se pro sestavu s bicí soupravou. Vůbec poprvé jsem na svou nahrávku obsadil bubeníka, nepočítám-li dva tracky Tomáše Reindla na první desce.
Chtěl jsem už rozbít tu moji zadumanost a víc vyzdvihnout energii, která v těch skladbách je. S bubeníkem Kamilem Slezákem máme odehráno pár stovek koncertů a jeho hraní mě stále nepřestává inspirovat, takže na postu bubeníka byla volba jasná.
Efe Turumtay, žije momentálně stejně jako Nikola Zarić ve Vídni. Přede dvěma lety natočili společnou desku, na kterou jsem byl na pár věcí jako host pozván. Takže tam jsem poznal Efeho a jeho nezaměnitelný styl hraní na housle, který kombinuje tradiční orientální způsob hry s evropskou klasickou školou.
Jako hosta na natáčení jsem pozval kytaristu Davida Dorůžku. Cílem bylo propojit starý Invisible World s novým a vytvořit nějakou zvukovou paralelu mezi oběma počiny, i když na nové nahrávce nakonec hraje víc na elektrickou kytaru, než na kytaru klasickou.
DV: Mluvil jsi o tom že tě kolegové z kapely inspirují? Dá se a to říct nějak konkrétně?
TL: Pokud nejsme strohými přehrávači not a jdeme do hloubky a po nějakém obsahu, tak zákonitě musíme dojít k nějakému vlastnímu soundu, rozvíjení osobnosti a přístupu k naší práci. Muzikanty, které hledám do svých projektů jsou pokaždé, podle mého, naprosto jedineční a nenahraditelní nikým jiným. A nemluvím pouze o inspiraci hudební. Je to vždycky o komplexní osobnosti. Nikdy jsem od sebe nedokázal tyhle dvě věci oddělit.
DV: Jaké máte hudební kořeny?
TL: No u mě se o nějakých velkých hudebních kořenech asi mluvit nedá. Naši mají muziku moc rádi a vždycky se snažili nás k ní vést, což se jim nakonec podařilo. Táta hraje od mládí na kytaru v trampských kapelách, teď k tomu přidal i heligonku. Brácha chodil na kytaru a mě byla přidělena basa, ačkoliv jsem jako první chtěl do hudebky na housle. Na ty jsem se nedostal, a tak mě další rok naši přihlásili na basu do soukromé hudebky v Rakovníku k Petru Suchomelovi. Ani vlastně nevím proč na basu. Neprotestoval jsem a bral to tak jak to bylo, ale že by mě to nějak moc bavilo, to se říct nedá. To trvalo asi tak do konce základky. Až v pozdní pubertě jsem ocenil, co se panu Suchomelovi podařilo do mě natlouct. Ocitl jsem se v budoucí rakovnické intelektuální komunitě, kde to žilo bigbítem a koncerty. Takže ve snaze se také zapojit a být něčím zajímavý, jsem se logicky chopil baskytary. To mi bylo tuším sedmnáct let. Začal jsem objevovat skupiny jako Red Hot Chilli Peppers, nebo Rage Against the Machine, jejichž muzika je postavená na dokonalých basových groovech. Cvičil jsem pořád víc, objevoval novou muziku, až jsem se dostal k jazzu a myšlence zkusit vzít hraní na basu profesionálně. Zásadním momentem pro mě bylo, když jsem se přes několik známých ocitl na pár hodinách u Františka Raby. Ten ve mě nastartoval, řekl bych, ty správné basistiské motory a u něj jsem teprve pochopil vůbec tu filozofii a roli, kterou basista má, ale i jakou může mít. Myslím, že na tomhle základu stavím dodnes, takže díky za něj Františku! Potom už to šlo klasickým způsobem ala ”jdu si za svým snem”. Hodiny cvičení, konzervatoř, VOŠ, akademie v Berlíně, sólové desky atd…
DV: Mluvil jsi o cestě za snem. Mění se nebo je stále stejný?
TL: Cítím, že tenhle rok bude ve znamení velkých změn a stanovováním si priorit. Muzika mě pořád baví, mám v hlavě několik dalších vysněných projektů, na které jsem si chtěl vždycky sáhnout, ale proti tomu budu muset daleko víc zvažovat, čemu a jak budu věnovat svou energii a čas. Minulý rok byl jeden z nejintenzivnějších v mém životě a jsem rád, že jsem si ho relativně ve zdraví užil. Ale nemůžu přehlížet signály, nebo znamení, které mi přišly a chodí do cesty. Takže především brzda, poslouchat co se ve mě bude dít, svým snům dát zase možnost vytanout a projasnit se, věnovat se víc rodině, zahradě, přátelům, dobíjení baterek, obnovuju po dvaceti letech rybářský lístek a co především - místo shánění a ubíjejícího bookování koncertů pro své projekty, budu raději shánět agenta. U nás se mi to řadu let nedaří, tak konečně sbírám odvahu a budu hledat za hranicema.
DV: Co vás přivedlo k vašim nástrojům?
Efe Turumtay: Narodil jsem se v Istanbulu a na housle hraji od svých pěti let. Přibližně do dvaceti jsem hrál pouze klasiku. Bylo hezké mít klasickou techniku, ale po čase začalo být trochu nudné hrát jen z not. Mé vídeňské dobrodružství začalo roku 2004 a od té doby se věnuji world a jazzové hudbě stále intenzivněji.
Moje máma je navíc houslistka, takže si vlastně ani nepamatuji svoji první houslovou lekci. Vyrůstal jsem společně s houslemi, jakoby se staly součástí mého těla. Hraji i na jiné nástroje, ale housle pro mě jsou jako další ruka.
Nikola Zarić: Vyrůstal jsem na balkánské lidové hudbě. Hudba, kterou jsem se začínal učit od 7 let byla srbská a bosenská tradiční lidová muzika. Když mi bylo deset, získal jsem první vzdělání v klasické hudbě. Od patnácti let se ve všech svých projektech věnuji world music.
Akordeon je v Bosně a Srbsku víceméně národním nástrojem. Tento nástroj hraje v každém lidovém orchestru obrovskou roli. Od mých tří let mě akordeon fascinuje. Myslím, že jsem většinu svého dětství strávil s otcem na oslavách a párty s akordeonem.
DV: Jak se vnímáte navzájem?
Efe Turumtay: Hrát s mými kolegy je skvělá zkušenost. Snažím se užít si a čerpat z každého momentu, kdy hrajeme. Ke všem mám velký respekt a využívám každé možnosti učit se od nich.
Nikola Zarić: Obecně má každý z nás velmi kosmopolitní přístup, což se mi velmi líbí. Naše vzájemná komunikace je prostě nádherná. Každý z nás má veliké a různorodé zkušenosti, ale nejkrásnější věc je, že jsme schopni vytvořit vlastní hudební jazyk, a to je na této formaci nejzajímavější.
Kde čerpáte inspiraci?
Efe Turumtay: Velký vliv na moji hudbu má příroda a každodenní život, který neustále působí na moji představivost.
Nikola Zarić: To je různé. Někdy složím dobrou věc, když musím dokončit práci v termínu a cítím se být pod tlakem. To může přinášet velmi dobré výsledky.
Nejčastěji ke mě inspirace přichází, když jsem velmi šťastný, když jsem sám a sedím ve vlaku.
TL: U mě je to asi jakási syntéza hudby, která se mi nějakým způsobem připletla do cesty, životních cyklů a situací, postupujícího věku, snad i postupující hudební vyzrálosti a vkusu. Ta pravá inspirace ale většinou přichází s pravidelností, se kterou si sedám k pianu. Když mám zrovna psací období, je to radost, jde to od ruky, snáz se rozhoduji a mrzí mě, že potom třeba musím vyjet na šňůru a celé to přerušit na kdoví jak dlouho. V tomhle vážně závidím skladatelům, kteří nemusí do svého time managementu zahrnovat hodiny cestování po koncertech.
DV: Kdo je autorem skladeb, které s Invisible World Quartetem hrajete?
TL: Většinu skladeb jsem napsal já a jedna věc na desce je turecká lidová, kterou přinesl samozřejmě Efe Turumtay. Moje věci jsou většinou úplně nové, napsané pro tohle obsazení a zbytek je ze šuplíku. Každopádně všechny skladby se objevují v premiéře.
DV: Čím vás skladba musí zaujmout, aby jste se jí začali věnovat?
TL: Pro mne je důležitá síla motivu. Pokud za něco stojí, pokračuji dál a už se to nabaluje jako sněhulák. Potom to většinou seškrtám a zbude, co zbude. Abych se motivem vůbec zabýval dál, většinou si ho testuji, průběžně přehrávám, chodím okolo něj, nebo ho občas poslechnu na telefonu. Je to většinou proces na delší čas, ale takhle mi to funguje a můj Vkus se necítí být vyřazen ze života s Hudbou.
Efe Turumtay: To je opravdu těžká otázka. Pokusím se ji vysvětlit jak nejsnadněji to půjde. Vždy jsem věřil svým pocitům, hraji a slyším hudbu, pokud se mi líbí, tak ji hraji. Stále v hudbě potřebuji silný základní motiv, ale co na onom základu vybudujeme, musí skrývat i nějaká tajemství.
Nikola Zarić: Potřebuji hloubku. Když poslouchám skladbu, kterou jsem před tím nikdy neslyšel, okamžitě musím mít pocit, že ta skladba ke mně hovoří. Mám rád skladby, které vypráví příběhy.
DV: Jak vznikají aranže?
TL: Většinou se je snažím připravit a promyslet dopředu a neztrácet čas na zkouškách. Když si nejsem jistý formou, mám většinou připraveno víc variant. Když ani to nezafunguje, nastupuje kolektivní diskuze. Pohybuji se v malých, většinou písňových formách, takže s materiálem se dá dost často spontánně pracovat. Na natáčení jsem aranže ještě upravoval, většinou zkracoval, abych udržel pozornost a celá deska měla spád.
DV: Kde rádi koncertujete?
TL: Všude, kde to dává smysl, tedy všude tam, kde jsou podmínky k napojení se na publikum.
ET: Myslím, že to je otázka propojení. Pokud mám silné napojení na publikum a své přátele z kapely, to nejlepší místo pak může být kdekoliv.
NZ: Obecně mám rád místa, kde není atmosféra moc oficiální, ale mám rád soustředěné publikum, které je připraveno a schopno sdílet se mnou moje pocity.
DV: Kde jste natáčeli?
TL: Tradičně jako všechny moje desky ve studiu Sonu s Milanem Cimfem. Našli jsme si za ta léta způsob práce, který nám funguje. Vždycky je u toho dobrá atmosféra a vždycky to stihneme.
DV: Jakým způsobem jste nahrávali?
TL: Tahle muzika snad ani nejde natáčet jinak, než najednou. Jestli se něco dotáčelo, tak to byly další vrstvy kytary a také zpěv v jedné věci se dodělával na natočenou muziku. Nejdůležitější je pro mě vždycky ten správký tok. Aby to plynulo tak jak má. Aby v tom byl klid a energie zároveň.
DV: Měli jste producenta, nebo jste spoléhali na svoje uši?
TL: Sám sobě producentem, skladatelem, hráčem, booking agentem, route managerem, webmasterem, webdesignerem, video editorem, řidičem z povolání, účetním... Až mě to někdy děsí, na kolika židlích se dá sedět a jak dlouho to lze vydržet.
DV: Zkuste slovně představit nové album.
ET: Krásné, silné, emocionální... Mám radost z objevování detailů, pokaždé, když nahrávku poslouchám
NZ: V něčem je odvážné, ale i velmi pozitivní a pestré s příjemnou atmosféru a spoustu různých hudebních vrstev.
DV: Chystáte turné na podporu alba?
TL: Koncerty budou probíhat během celého roku a pravděpodobně i dál. V této chvíli jsou potvrzené koncerty v Trutnově v rámci festivalu Jazzinec, dále Nový Jičín, Prachatice, Letovice, Brno a přibudou doufejme i další..
Daniel Vojtíšek